Kampaněmi rozhodně nezachraňujeme svět, pořád ale máme moc posouvat jeho hodnoty

Barbora má názor a nestydí se ho říct nahlas. I kdyby měla narovinu přiznat, že „ví, že nic neví“. Není divu, v její osobnosti se spojuje akademické zázemí a vášeň pro popkulturu s přímočarou ostravskou upřímností (klišé alert!). Jak nám k rozhovoru napsala naše korektorka: „nebála bych se říct, že je to až subverzivní!” 

‍Báro, studovala jsi mediální studia – dokonce jsi chvíli dělala doktorát. Nepovídáme si teď spolu nicméně v redakci Respektu, ani v akademickém kabinetu, ale v kreativním studiu, kde šéfuješ celému marketingu. Byl to odjakživa záměr? Nebo zákruty života?‍

To, že pracuju v marketingu, je náhoda. Studovala jsem jazykový gympl v Ostravě a ještě jsem v té době úplně nevěděla, co chci v budoucnu dělat. Jediné, co jsem věděla, bylo, že chci jít studovat cokoliv s humanitním zaměřením. Nejsem vůbec talentovaná na matiku, fyziku, chemii a obecně přírodní vědy. Hlásila jsem se proto primárně na žurnalistiku.

Tam jsem se sice dostala, ale ještě předtím mě máma upozornila na fakultu ve Zlíně (FMK), která řeší marketingovou komunikaci a reklamu (FMK). A mě reklama v tu dobu zajímala. Navíc se do Zlína hlásili i dva mí kamarádi, a tak jsem se přihlásila i tam a vyšlo to.

Strávila jsem tam tři roky na bakalářském, ale byla to taková „školka“. Nemyslím to ale vůbec ve zlém. Hodně praktického zaměření, získala jsem super zkušenosti s komunikací s tvůrčími profesemi – ať už z audiovize, nebo z designu. Ale trochu mi chybělo to vzdělávání se, teoretizování – jsem odjakživa docela akademický typ. Tak jsem šla na magisterský obor Mediální studia do Olomouce.
A ze začátku to šlo dost ztuha, protože ty tři roky teorie, co ostatní měli ze studia žurnalistiky, mi chyběly. Ale pak to bylo fajn. 

‍A Ph.D.?‍

To už pro mě tolik nebylo. Těšila jsem se, že budu prohlubovat svoje znalosti, ale bylo to spíš o práci na fakultě a samostudiu. Mezitím jsem navíc začala pracovat v agentuře, kde jsem dělala sociální sítě. 

Zkušenost s akademickou sférou a myšlením mě ale obohatila hodně. A kulturní publicistika mě lákala dlouho. Mediální studia se na kulturu dívají jinak než třeba klasická filmová věda. Zkoumáš hodně popkulturu a díváš se na ni mnohem víc z hlediska společenského a mediálního. Ale finanční ohodnocení v akademickém i publicistickém světě je strašně nízké. Nedávno jsem si byla poslechnout jeden panel, kde o tom mluvil Karel Veselý, a bylo vidět, jak je ta situace strašně tristní, což je hrozná škoda. Takže nakonec u mě zvítězil marketing. Částečně pragmaticky, částečně proto, že mi byl pořád blízký.

MÝTUS ŽENY S VYSAVAČEM

‍Koneckonců to nejsou úplně vzdálené sféry – asi by se dalo trochu zjednodušeně říct, že se oba obory zabývají komunikací v různých podobách. Souhlasíš?‍

Občas je někdo staví proti sobě, jako třeba žurnalistiku a PR. PR je v akademickém světě negativně vnímáno jako ovlivňování veřejnosti, kdežto žurnalistika jako ta správná disciplína, která dělá zpravodajství objektivně. Nebo na to alespoň aspiruje. To samé marketingová komunikace. Na mediálkách se na ni část kantorstva dívala trochu povýšeně, že se přece zkoumání reklamy nehodí do akademické sféry, přestože ji například Barthes analyzoval už v 60. letech. 

Těch průniků je opravdu hodně – je to ta komunikace, jak jsi zmínil, nebo to, že se oba obory zabývají publiky. I když různými způsoby.

‍Jakými?‍

Marketing publika bere pragmaticky, jako cílové skupiny. Vnímá je tak, že ve světě objektivně existují, dají se „změřit“ a příliš se nemění. Pracuje s daty, která zrovna má. Kampaň nebo komunikaci datům přizpůsobuje. Může brát jako fakt například to, že ženy se častěji než muži starají o domácnost, ale už se nezabývá tím, proč to tak je. A v komunikaci pak na základě dat prodává detergenty hlavně ženám.

Naopak mediální studia to „proč“ zkoumat budou. Přistupují k publikům s vědomím toho, že neexistují ve vakuu, ale že je společnost a média, a tím pádem i marketingová komunikace, spoluutváří. Vidí například to, že když budeme v reklamách ukazovat ženy s vysavačem neustále a muže nikdy, bude to mít vliv i na konečné příjemce a na celou společnost. Budou tuto ženskou roli vnímat jako přirozenou, protože nikdy nic jiného neuvidí. Neustálým opakováním se pak tvoří mýtus „ženy v domácnosti“, který se tváří jako přirozený, přestože není. Tomuto se říká mediální konstruktivismus.

Když tedy marketingoví pracovníci a pracovnice nepřemýšejí nad širším kontextem, mohou snadno sklouzávat k reprodukci stereotypů a obhajovat se daty. Proto je super, když se v marketingu a PR nepřistupuje ke všem, zejména těm kvantitativním, údajům o cílovkách rigidně. Navíc to pomáhá i v kreativním přemýšlení, když se nezasekneš v tom, že tahle cílovka je taková, protože má takový nebo makový gender či věk. 

‍Netaktní otázka, ale máš pocit, že by lidem z marketingu prospělo trochu širšího či pestřejšího vzdělání nebo pohledu?‍

Myslím si, že pro každého markeťáka nebo markeťačku je plusem, když má vzdělání z jiného oboru, než je marketing. Mám kamarádku, co studovala sémiotiku a zkoumala kulturu rapu. To, jak nyní vnímá významy slov, jí otevírá úplně jiné dveře. Kreativita se díky tomu může líp rozvíjet. Dokážeš pak propojovat nečekané typy obsahů. A k tomu ti může pomoct třeba i matfyz nebo obor úplně „mimo“.

NA ZAČÁTKU TĚ NEJVÍC BAVÍ „SHOW OFF”

‍Do jaké míry má tedy celá sféra marketingové komunikace zodpovědnost za tu reprodukci společenských klišé? Musí jen reagovat na stav věci, nebo ho může posouvat? ‍

Já mám pocit, že každý, kdo pracuje v marketingu nebo v podobné kreativní profesi, která má zároveň něco prodávat, prochází různými fázemi. 

První fáze je ta „kreativní“. Máš pocit, že reklama musí být zábavná. Vymýšlíš nejrůznější blbosti a vlastně ti vůbec nezáleží na tom, jaké jsou cíle. Chceš pracovat pro Lego nebo IKEA, protože to jsou cool značky. Nepřemýšlíš nad komunikací vůbec byznysově. Je ti jedno, že ve výsledku máš značkám vydělávat peníze. Často se zamotáš v tom, že chceš být strašně vtipný*á, show off je to nejdůležitější. 

Pak následuje fáze dvě, kdy už byznys sféru vnímáš, ale věříš, že můžeš skrze marketingovou komunikaci společnost nějak kultivovat. Reklama přece může být smysluplná. Brandy mají velkolepé vize, jejich misí je zlepšovat svět. Nějak si v hlavě musíš obhájit to, že nakonec jen roztáčíš kola kapitalismu. I ten Starbucks přece může něco zlepšit. 

A na závěr, ve třetí fázi, si uvědomíš, že práce v marketingu není taková, jako sis ji vysnil. Jen o kreativě, zábavě nebo kultivaci společnosti. Tvým cílem bylo, je a vždycky bude vydělat značce peníze. Nemá cenu si nalhávat, že tady z vinohradského kanclu kampaněmi změníš svět. I když to budeš mít napsáno
ve firemní vizi. Společnost a média jsou mnohem komplexnější. 

To ale neznamená, že komunikace kterou tvoříme, nenese hodnoty. Je sice malým kolečkem, ale pořád ji můžeme dělat zodpovědně a nereprodukovat toxické hodnoty, jako sexismus, rasismus a další. Do jaké míry vlastně mají média moc společnost utvářet, o tom se můžeme bavit hodiny. Teorií je asi milion a každých pár let se to někam posouvá. Ale je fajn nad tím, co reprodukujeme, přemýšlet, mít to alespoň někde vzadu v hlavě.

ETICKÁ ZKOUŠKA JMÉNEM BERNARD

‍Když už se bavíme v takové etické rovině, stalo se tobě osobně, že jsi kvůli nějakým hodnotám – třeba i estetickým – měla konflikt s klientem? Jak si nastavuješ hranice?‍

Naštěstí úplně ne. Sama mám jasně dané, že nechci dělat na ničem rasistickém, sexistickém, to je mi úplně proti srsti. Ale je fakt, že když jsem kdysi dělala sociální sítě pro některé nadnárodní značky a třeba používala ilustrační fotky z fotobanky, tak klient vyloženě odmítal používat fotky lidí nebílé barvy pleti
na českém trhu. Protože věděl, že se mu snese na sockách vlna hejtů a on to nechce řešit, nechce jít do konfliktu. Je to pragmatické rozhodnutí, rozumím mu, ale nelíbí se mi. 

Docela dobrá zkouška byla ještě na jednom pohovoru, kde se mě ptali, co bych dělala, kdybych dostala na starost značku Bernard, notoricky známou svými sexistickými kampaněmi.

‍A cos jim řekla?‍

Že chápu, že ta značka nějakým způsobem komunikuje a že to na jejich cílovku funguje, ale že se to dá dělat i jinak. Držela bych se brand personality, ale stavěla bych kampaně úplně jiným stylem, rozšířila cílovky. 

‍A vzali tě?‍

Ne. (smích)

‍Co naopak klienti, se kterými ti to dávalo největší smysl – ať už právě eticky, nebo ti ta práce prostě byla sympatická.‍

Hodně mě bavilo pracovat v kulturním centru Cooltour v Ostravě, které už bohužel neexistuje. To mi přišlo extrémně smysluplné, protože Ostrava jako město kulturně celkem strádá, i když jde v poslední době trochu nahoru. Přitom je tam spousta lidí, co dělají super projekty a kultura je zajímá. A zároveň jsem se tam strašně moc naučila.

V IT SFÉŘE MĚ NEBRALI JAKO HOLKU Z FILDY

‍Kultura je ti blízká, zároveň teď pracuješ v Brainz Studios, což je skupina kreativních studií, která se zabývají kulturou, ale i technologiemi. A dřív ses pohybovala třeba v IT sféře. Co ti víc sedí? Nebo jsi taky ráda někde mezi?‍

Je to zvláštní, ale zábavný mix. Když jsem přišla do IT odvětví a začala dělat B2B marketing, bylo to pro mě hodně náročné. Jak jsem říkala, přírodní vědy a já – to nešlo dohromady. A najednou jsem byla mezi samýma „ajťákama“, kteří měli vystudovaný FIT na ČVUT a podobné školy. Ale ukázalo se, že mě to mega baví. V Revolgy, kde jsem pracovala, byli skvělí kolegové a kolegyně. Nikdo se na mě nedíval jako na tu „holku z fildy“. Naopak, všichni mi nadšeně vysvětlovali, co dělají, a zasvěcovali mě do toho, jak fungují cloudové technologie. 

‍Myslíš, že to nakažlivé nadšení v oboru IT je i proto, že je dobře finančně oceněný?‍

To je taky podle mě velké téma. V těch technologických startupech se všichni tváří, že platí markeťákům oproti agenturám opravdu nadprůměrně, ale ve skutečnosti to tak všude není. Spousta lidí, kteří v IT na marketingu pracují, je dost podhodnocených na to, jak náročná práce to je. Protože se musíš co nejlépe naučit, jak fungují dané technologie, ty se pak musíš naučit propagovat, dobře poznat cílovou skupinu, se kterou nemáš vůbec zkušenost, a ještě se specificky zabývat B2B segmentem, který je hodně odlišný od běžného B2C. A to všechno často v angličtině. Takže trvá dost dlouho, než se do toho dostaneš. A vlastně za to máš mnohdy podobné peníze jako v agentuře, což mi vlastně přijde nefér. Ale je možné, že je to ještě specifičtější pro ženy, které v minulosti v IT neměly příliš místo, cítí se – neoprávněně – nekompetentní a obecně na ně dopadá pay gap a nižší mzdy. 

‍A jinak ti prostředí tech startupů vyhovuje?‍

Je tam obrovské pracovní tempo. Všechno se děje strašně rychle, to prostředí je nesmírně dynamické. Každý den může přijít změna, nová kampaň, testování, nové cíle. To, cos vytvořil včera, může jít z hodiny na hodinu do koše a tvořit začínáš znova. Jede se hodně na výkon, málo na emoce. Někdy je to dost striktní a náročné. Takže… Vím, že to zní jako klišé, ale pro mě je ideální to místo, kde jsem teď. A to nejenom kvůli průniku mezi kulturou a technologiemi, ale protože v Brainz je to fakt „jiné“. (smích) Zejména firemní kulturou. A líbí se mi, že když už pracujeme s nějakou novou technologií, není to jen o buzzwordech, což někdy v těch startupech bývá. Když už se v Brainz nějaká technologie dělá, tak pořádně. Mám teď na mysli třeba práci s VR a AR.

FASCINUJE MĚ, JAK RYCHLE JSME SI NA AI ZVYKLI

‍Co ty a technologie? Virtuální realita? Hry?‍

Hry mě baví hodně. Mám playstation, a když jsem byla mladší, pořád jsem s bráchou hrála „na počítači“. Třeba VRko teď ale doma nemám, i když je to super zajímavá věc. Obecně bych se nestyděla nazvat se early adopterem, nevadí mi zkoušet nové věci. Doufám, že se ve svém životě ještě dočkám nějakých zásadních technologických průlomů.

‍Takže jsi technooptimistka?‍

To zase ne, spíš jsem neutrální. Chápu třeba, že se může hodně lidí bát, že jim bude AI brát práci. Ale já to beru tak, že je to podobné jako příchod průmyslové revoluce, kdy se objevily stroje a nahradily manuální práci. Jasně, bude se muset měnit způsob toho, jak lidé pracují, a některé pozice možná zmizí. Bude to náročné, ale co my víme, třeba tady bude brzy díky AI nepodmíněný příjem. (smích)

‍Já se třeba technologií jako takových nebojím, vadí mi jen, že je má všechny v rukou zhruba pět největších hráčů a úplně nevěřím, že mají pozitivní motivaci, abychom se všichni měli líp.‍

Jasně. To, že je něco tak velkolepého v rukou několika málo miliardářů nebo velkých firem, to je druhá věc. Nepředpokládám, že by je zajímalo blaho lidstva víc než vlastní zisk. I tak u mě ale pořád přetrvává fascinace, že taková technologie jako AI vůbec vznikla. A fascinuje mě i to, že už to nikomu nepřipadá překvapivé. Velmi rychle jsme si zvykli ji používat. Přitom je v našich životech naplno teprve pár měsíců.

STÍHAT VŠECHNY TRENDY NEMÁ SMYSL (BRITNEY FOREVER)

Ještě jednou bych se vrátil ke kultuře – vlastně popkultuře. Ty máš za sebou podcast o guilty pleasure aspektech popkultury a nebál bych se říct, že jsi známá milovnice memů a bizárů. Jak si myslíš, že jsou tyhle kulturní kódy důležité v kreativní komunikaci? A nebojíš se, že to všechno strašně rychle stárne? Jak dlouho s tím člověk může držet krok? Může být někdo kreativec v důchodu? 

Já díkybohu ve své práci – zatím – nemusím dělat TikTok videa nebo Instagram Reels jako její hlavní náplň. Na sociální sítě konkrétně nejsem největší odborník. I když mě baví sledovat trendy a snažím se mít základní přehled. Ta rychlost, co zmiňuješ, je zajímavá. 

Kdybych se měla hlásit na pozici social media managera v nějakém B2C, tak na to nebudu ta pravá. Nechci říct, že jsem na to stará, ale podle mě mají tohle dělat lidi, co se v tom prostředí pohybují přirozeně. A já už ta generace nejsem. Představa, že bych sama sebe točila na TikTok mi připadá úplně nereálná, i když obdivuju ty, kdo to zvládají. 

Netvrdím ale, že neexistuje mileniál*ka, který*á je schopný*á TikTok dělat dobře. Když jako copík dokážeš psát a vciťovat se do různých cílových skupin, mladších i starších, proč by to nešlo i na SoMe. Je ale důležité ovládat alespoň některé kulturní kódy daných generací.

Třeba začínajícím copíkům vždycky radím si s lidmi z publika sednout, mluvit s nimi, poslouchat je. Jaké výrazy používají, co je zajímá. Nemusíš to pak nutně napodobovat. Ale dokážeš se jim alespoň přiblížit.

Trochu to odlehčíme – vyber nám z tohoto ranku aktuálních a vtipných kulturních kódů něco fakt zábavného.

Hele tak zrovna tady sedíme naproti kancelářím GoOut, a tak mě napadá jejich podcast Swag. Ten jsem na začátku nemohla vystát, vzbuzoval ve mně úplnou averzi, jak je rádoby nekorektní. Ale pak jsem to začala číst trochu jinak a teď to miluju. Ze zahraničí je skvělá The Eric Andre Show. To je doslova dekonstrukce talk show. Je nesmírně vtipná, fakt ji doporučuju všem. Nová řada je zrovna na HBO. Ale sleduju i TikTok a baví mě v poslední době třeba trefování se mladších lidí do mileniálské generace. Parodují nás dobře.

‍Slyšel jsem jeden díl tvého podcastu, kde jsi právě rozebírala songy z přelomu milénia, které nás formovaly jako děti nebo teenagery. Doporuč něco zásadního!‍

Rozhodně Britney. Ať už z devadesátek, nebo pozdějších nultých let. Já jsem milovala popovou klasiku. Vše, co hráli na MTV Hits a Viva+. A pak jsem si ujížděla na punkrockových kapelách jako Sum 41 a Blink-182.

‍A Offspring?‍

Offspring už byli moc alternativní… (smích)

‍A co sféra filmové, seriálové a knižní kultury? Co tě zaujalo v poslední době?‍

Promising Young Woman. Naprosto skvělý film, komedie o znásilnění, což je fakt divné spojení, ale je to skvělý a silný snímek. A potom I May Destroy You. To je seriál na HBO, taky o znásilnění… No nevím, proč mě teď nenapadají jiná témata (smích). Ale dobře, skvělý je třeba taky horor Mluv se mnou a pak samozřejmě nesmím zapomenout na Atlantu, to je super seriál. Z knižního světa mám ráda Sally Rooney, je teď hodně populární a spoustu lidí už spíš sere, ale to, jak vykresluje dynamiku mezilidských vztahů, mě osobně hrozně baví. Z českých věcí mě oslovuje tvorba publicisty Michala Kašpárka a mám ráda knihy Marka Šindelky.

‍Banger jsi viděla?‍

Jo, to byl dobrý zásah mladých lidí, super jazyk, ale trošku si říkám, jestli to mohlo bavit někoho mimo Prahu. Protože podle mě Banger zachycuje něco dost specificky pražského. 

‍A když srovnáš českou a mezinárodní kreativu? V rámci marketingu? Jsme taky trochu pozadu, jako v popkultuře?‍

To se hrozně těžko posuzuje. Ty můžeš být sebekreativnější a mít milion skvělých nápadů, které jsou i funkční. Ale ne každý klient má odvahu to udělat. Ne každého klienta dokážeš přesvědčit, že tohle je ono. Lidi pak říkají, proč se nedělají zajímavější reklamy, v devadesátkách to bylo jiné… Ale změnilo se kulturní klima, do kterého se něco hodí víc a něco míň. Obecně si myslím, že většina značek už neklade tak velký důraz na to, aby všechno bylo extrémně vtipné
a kreativní. Může to být totiž i na úkor sdělení.

PROSTŘEDÍ STARTUPŮ JE NĚKDY MÁLO EMPATICKÉ

‍Jak se stavíš k tomu, když firmy okázale staví na odiv pseudohodnoty? Může to být prázdný genderwashing, greenwashing a podobně – a lidem to pak znechucuje celou „woke“ agendu. Na druhou stranu lze ale říct: jako trend je to správně a pojďme být plošně progresivní. Jak to vidíš?‍

Tak půl na půl. Ještě před pár lety jsem měla názor, že vlastně jakákoliv kampaň, která se tváří takhle woke, je dobrá, protože zasévá do společnosti nějaké progresivní hodnoty. Třeba HMko mělo před pár lety female empowerment kampaň, která mi přišla fajn, bavilo mě, že se téma feminismu dostává do mainstreamu a reflektují ho velké značky. A pořád to beru tak, že je lepší tohle, než aby tam nebyla hodnota žádná, nebo nedejbože opačná, třeba sexistická. Jak už jsem zmiňovala ty mediální teorie – já osobně jsem konstruktivistka a věřím, že alespoň něco se do té společnosti skrze média ukládá. Ale zároveň mě pak štve, když se podíváš na board firmy, co se navenek tváří, že podporuje ženy různých ras, a má tam šest bílých starých týpků. Ten nesoulad je tam často. 

‍Líbí se mi, že dost otevřeně mluvíš o svých úzkostech – dokonce jsi veřejně vystoupila v jednom dílu podcastu Vyhonit ďábla, který byl úzkostem věnovaný. ‍Jak vnímáš pracovní morálku či prostředí v našem oboru? Je spíš zúskostňující kvůli stírání hranic mezi prací a volným časem? Domovem a kanclem? Věčným multitaskingem a stresem? Nebo je to naopak lepší než dřív? ‍

Můžu mluvit opravdu jen za tu naši úzkou pracovní zkušenost, nikdy jsem nepracovala třeba na dělnické pozici. Jsem v tomhle privilegovaná. Takže těžko porovnám, co je víc zúskostňující nebo náročnější. Můžu asi říct, že třeba ve startupovém prostředí je velký tlak na výkon a rychlost. Pokud máš citlivou povahu, hodně to na tebe působí a může to být vnímáno jako slabost. Že nestíháš nebo že vůbec projevuješ emoce. To prostředí někdy bývá míň empatické. Extrémní tlak na výkon a růst pak často vede k tomu, že si lidi neuvědomují, že máš třeba jiné hranice. A je to poměrně nelítostné, protože každý je nahraditelný. Ale není to tak všude. Teď v Brainz jsem třeba spokojená hodně. Je tady firemní kultura nastavená na vztahy a na emoce. Tlak na výkon určitě je, jako asi všude, ale je snesitelný.

A když mám krizi, tak vím, že můžu zvednout telefon a říct Štěpánovi (CEO Brainz Disruptive), že mi třeba není psychicky dobře a potřebuju si vzít chvíli volno. Nemusím si vymýšlet, že mám chřipku. A vím, že mi nejen on ještě nabídne pomocnou ruku. Toho si na celém týmu v Brainz hluboce vážím.

A jestli se to obecně zlepšuje nebo zhoršuje – nevím. Liší se to firma od firmy a majitel od majitele. Už aspoň nevidím to, co bylo tak populární před pár lety, kdy si někteří mí známí dávali na Instagram hrdě fotky z nemocnice, když skončili na kapačkách kvůli přepracování. 

Tak snad je to i generační věc. Mám pocit, že se tahle mentalita trochu obměňuje. Ostatně je to logické. Makat můžeš jak chceš, ale byt si za to v Praze stejně nikdy nekoupíš. Možná se teď vrátí do obliby „slackerství“ a jiné hodnoty, než nekonečný růst.

Naprosto souhlasím. Snad už se nikdo kvůli nějaké prekérní práci s kapačkama fotit nebude (smích).

OSTRAVA NENÍ JENOM „BO” A „PI*O”

Tak na závěr obloukem zpět k tvojí rodné Ostravě. Periferie versus centrum, to je taky velké téma. Spousta lidí se třeba z ekologických nebo kulturních důvodů stěhuje mimo centra. Chtějí tam něco tvořit. Co ty? Jsi radši v centru dění, nebo tě to taky táhne vrátit se do mateřského kraje?‍

Asi obojí. Když to vezmu konkrétně, tak právě v Ostravě se začíná tvořit spousta kulturních akcí a projektů. Zároveň je tam pořád problémem obrovský odliv mladých lidí do Brna, Prahy, Olomouce… Zkrátka tam, kde je větší kulturní vyžití. Ostrava je pořád ještě dělnické město. Chybí tam nabídka práce ve službách, jako právě v marketingu, obchodu. To, čeho je v třeba v Praze přebytek. A pokud tam ty pracovní místa jsou, pak často špatně placená. Na druhou stranu to kompenzuje nižší cena bydlení. Každopádně se to mění, ale pomalu. 

Osobně znám docela dost lidí, kteří v Ostravě pořádají různé festivaly, zakládají nová kulturní centra, staví kavárny, dělají všemožné akce. Třeba literární scéna je v Ostravě hodně silná. Doporučuji třeba literární festival Inverze a s ním spojený časopis Harakiri Czurakami. Jeden můj bývalý spolužák z gymplu zase nedávno dostal Ortenovu cenu za svou básnickou sbírku… Takže kultura tam je a je velmi specifická, jako celý kraj. Ale jakmile se na nějakou část života přestěhuješ pryč, za vysokou školou nebo za prací, je poměrně težké se tam vracet. Vidíš pak obrovský kontrast v tom, co ti nabízí Brno nebo Praha, a co ti nabízí Ostrava. A já osobně třeba nemám tolik odvahy a energie, abych dělala něco svého za každou cenu, když vím, že to bude stát strašné peníze a třeba to nebude mít ani žádné publikum. Potřebovala bych na to asi jinou povahu. 

‍Zároveň pak ale kultura vzniká v hlavně centrech a mluví hlasem center – jako jsi zmínila třeba ten hodně pražský Banger. Co marketing? Mluví jazykem Prahy? Nebo umí komunikovat s lidmi z jižní Moravy či Havířova?‍

Velice často vídám, že když chce někdo cílit na lidi Ostravy, Havířova nebo třeba Orlové, tak má pocit, že musí mluvit ostravským přízvukem a všude cpát „bo“ nebo být sprostý. Z toho je mi úplně trapně. Bohužel to někdy dělají i samotní Ostraváci. 

Dokážu v něčem ocenit Tři tygry, Kozuba, i když to není humor úplně pro mě. Spíš mě štve, že se to pak v očích zbytku republiky stává synonymem pro Ostravsko. A vidíš to všude. V každé reklamě, protože když cílím na severní Moravu, tak je potřeba tam nacpat  „typického Ostravaka“, to bude zabírat! Jenže já si myslím, že nebude. Že už to lidi v Ostravě taky akorát sere a nebaví je to. Je to pořád dokola.

‍No vidíš – tak se nám to krásně uzavírá. Začali jsme s tématem odpovědnosti v marketingu a taky tím končíme. Buď si to zjednodušuješ a šíříš stereotypy, nebo se o lidi skutečně zajímáš a dáš si tu práci zjistit, co opravdu chtějí, a vyhneš se aspoň nějakým klišé.‍

Přesně. Takže v reklamě už prosím žádné vtipy Praha versus Ostrava nebo Praha versus Brno. Už to není vtipné asi tisíc let.