Ondřej Moravec: Virtuální realita posiluje imerzi a diváka vtahuje přímo do zážitku

Svůj první dokumentární film natočil Ondřej Moravec ve druháku na FAMU. Jmenuje se Ezopové aneb linka je volná. Po dobu 45 minut se věnuje televizním věštcům a byznysu okolo nich. „Natáčeli jsme s Jolandou, Vlastíkem Plamínkem a dalšími celebritkami. Šlo o první vlaštovku mojí režisérské tvorby,“ vzpomíná Ondřej, který vystudoval žurnalistiku. Později sbíral zkušenosti jako dramaturg festivalů dokumentárního filmu, až se našel v médiu virtuální reality. V posledních letech režíroval VR film Tmání o depresi a mentálním zdraví nebo interaktivní snímek Fresh Memories: The Look z válkou zmítané Ukrajiny. 

Co vás fascinuje na virtuální realitě?

Odmala mě přitahovaly futuristické vize. Ačkoliv nejsem obrovský fanda Star Wars, kombinace příběhů a sci-fi mě vždycky bavila. Už jako dítě jsem se chtěl stát režisérem, i když to dlouho vypadalo, že se nakonec vydám jinou cestou. Věnoval jsem se žurnalistice a potom pracoval na dramaturgii filmových festivalů. Stále mě ale lákalo upnout se k jednomu konkrétnímu médiu. Skrze festival Jeden svět jsem se začal víc zajímat o virtuální realitu a uvědomil si, že v Česku zatím moc uměleckých VR filmů nevzniká. Řekl jsem si, že by bylo zajímavé se do tohoto odvětví ponořit. Pravidla a kodexy tady navíc nejsou tak silně zakořeněné jako u klasického filmu.

‍Jak rychle se vyvíjí potenciál využití VR ve filmu?

Dramaticky. Právě zakládám festival virtuální reality, který začne 31. října v galerii DOX a potrvá celý měsíc. Jako hlavní téma jsme si stanovili dimenze empatie. Souvisí mimo jiné i s mou vlastní tvorbou, protože se napříč projekty snažím napřímo pracovat s empatií diváka. Při sestavování programu jsem narazil na mnoho starších filmů, které už na dnešní úroveň VR působily zastarale. Většina takových snímků stárne s tím, jak se technologie vyvíjí a nabízejí se nové možnosti. Dodnes se rádi podíváme na klasické filmy z 60. let, ale u virtuální reality je to zatím trochu jinak, starší díla působí úsměvně. Uvidíme, kam se posuneme za několik dekád.

‍Kdy začali čeští filmaři více pracovat s interaktivitou a vystoupili z klasického formátu?

Musím zmínit hlavně Kinoautomat z roku 1967. Šlo o první interaktivní československý film. Diváci v kině pomocí tlačítek rozhodovali, kam se bude děj ubírat. Druhým příkladem jsou Rozpaky kuchaře Svatopluka, u kterého údajně hlasovali televizní diváci přímo z domova. Příběh se vyvíjel podle toho, jestli doma zhasli, nebo rozsvítili světlo. Potom se prý vyhodnocovaly údaje z elektrárny, možná to ale celé byl jen výmysl. Před několika lety na podobném principu „make your own adventure“ stál snímek Black Mirror: Bandersnatch. Šlo o hodně zajímavý příklad starého pojetí interaktivity přes nové médium. 

‍Jaké trendy hýbou virtuálním filmem právě teď?

Posilování imerze a vtáhnutí do zážitku. Tvůrci se snaží diváka čím dál víc zapojit do dění. VR umí spolehlivě naskenovat ruce a oči diváka, problémovější jsou pak nohy, které headset stále neumí dokonale rozeznávat. Zároveň se hodně řeší trend mixed reality – propojení digitálních 3D prvků s realitou okolo nás. Touhle cestou jsme se s Brainz Immersive vydali i u pokračování našeho společného projektu Fresh Memories. V případě prvního dílu jsme vsadili i na 360° video, které je jednoduché a po divákovi toho nechce tolik. Spousta diváků má interaktivitu rádo, jiní se chtějí jen koukat a odpočinout si.

‍Byla za Fresh Memories: The Look dokumentaristická potřeba ukázat, jak vypadá situace na Ukrajině po vypuknutí války?

Rozhodně. V roce 2022, krátce po začátku válečného konfliktu, jsem se seznámil s Volodymyrem Kolbasou, ukrajinským spolurežisérem snímku. Cítil nutnost natočit něco aktuálního o válce. Jeho ryzí potřeba autorské výpovědi mě motivovala k tomu, že se do tvorby pustíme spolu. V produkci Brainz Immersive jsme tak chtěli reflektovat, co někteří lidé na Ukrajině prožívají. Místo původního plánu, animovaného filmu, jsme na základě nabídky českého ministerstva vnitra nakonec natočili film na 360° kameru a projekt díky jednodušší postprodukci dokončili rychleji. Nápad nás nadchl a natočili jsme tak předskokana k celému projektu, který budeme dále rozšiřovat. Fresh Memories: The Look se dostal na festival South by Southwest v texaském Austinu. Od té doby snímek putuje po dalších mezinárodních festivalech napříč kontinenty. Nedávno jsem navštívil Bucheon International Fantastic Film Festival v Jižní Koreji a na podzim nás čeká Tchaj-wan. 

‍‍

Jak natáčení na Ukrajině probíhalo?

Osobně jsem se bohužel na místo nedostal. V tu dobu začalo bombardování země, a tak se mi podařilo dojet jen do Lvova. Nechal jsem na Ukrajině kameru a vrátil se zpět, samotné natáčení zajistil Volodymyr, který tamní prostředí zná lépe. Byl jsem k dispozici online a postaral se primárně o postprodukci. Z lidí šlo údajně cítit, že se chtějí natáčení účastnit, třebaže v snímku vyloženě nemluví. Volodymyr je vyzval, aby si při pohledu do kamery představili člověka na západě, kterého by chtěli oslovit. V některých pohledech lze opravdu vidět skutečné emoce od vzteku přes odevzdanost až po hluboký smutek.

‍Můžete přiblížit, jak by mohla vypadat zmíněná mixed reality v pokračování Fresh Memories?

Představte si, že si nasadíte headset a uvidíte skrze něj své reálné okolí. Snímají ho kamery a přenášejí do obrazu, který vidíte. Na skutečných židlích okolo vás ale budou sedět digitální postavy. Jako divák s nimi můžete interagovat. Zhmotníme tak například příběh jedno z našich ukrajinských respondentů – seniora, který žije poblíž Charkova a přišel o střechu nad hlavou. Díky animaci a prvkům mixed reality má autor větší odstup než v případě klasického filmu. Myslím, že půjde o úplně jiný typ zážitku než u prvního dílu. Zkusíme diváky ještě více vtáhnout do narativu.

‍O to jste se ostatně pokusil už u vašeho interaktivního filmu Tmání, který reflektuje depresi a mentální zdraví. Do jaké míry jde o autobiografické dílo?

Když jsem se začal věnovat VR, chtěl jsem zpracovat téma, které je mi blízké a nebudu zpochybňovat validitu obsahu. Tvůrce má často obavu, aby nedezinterpretoval příběh někoho jiného. Tmání je proto nakonec vyloženě o mé depresi.

‍Posloužilo Tmání zároveň jako určitá forma terapie?

Do nějaké míry ano, i když nešlo o můj primární cíl. V určité fázi tvorby jsem zažíval nepříjemnou nervozitu, na druhou stranu mě potěšilo, jak pozitivně publikum na výsledek zareagovalo. O příběhu dokola vykládám, což mi pomáhá, abych své psychické potíže lépe zvládal.

‍Mluví se dnes o mentálním zdraví více než v minulosti? Třeba právě díky podobným snímkům?  

Jasně, filmů, které se věnují mentálnímu zdraví, vzniká stále víc. Ve Spojených státech téma rezonuje už dlouho, přibývá tam souvisejících iniciativ, sdružení i mediálního obsahu. Když se o Tmání bavím s Američany, pozoruju, že jsou daleko víc otevřenější a umí o psychických potížích mluvit upřímněji. Necítí takové stigma jako lidé z některých zemí Evropy nebo Asie. Kulturní zvyklosti se liší a někde úplně zabraňují podobné diskuze otevírat. Celkově ale nejde přehlédnout celkový posun k lepšímu.

‍Umíte s odstupem času posoudit, co vám jako filmaři dalo studium žurnalistiky na Univerzitě Karlově?

Zpětně pro mě symbolizuje přirozený vývoj. Začal jsem u žurnalistiky, která se zabývá světem ve faktuální podobě, a pak se přesunul na festival dokumentárních filmů Jeden svět, kde se realita řeší s určitou autorskou licencí. Teď se stále zaměřuji na dokumentární projekty, ale došel jsem k médiu virtuální reality, které se už od žurnalistiky poměrně vzdaluje. Ale stále pozoruji, jaké informace sdílíme a co s lidmi můžou dělat. Pochopil jsem, jak média a filmy fungují.