Sejde se spisovatel, scenárista a copywriter v jedné hospodě... vol. 2

Minule jsme se bavili o tom, co čeká agenturního psavce, který se rozhodne, že by rád spatřil své jméno na obálce knihy. V první části článku – kterou najdete na MediaGuru – jsme nastínili i útrapy, které naopak potká na své “hero's journey” spisovatel, odhodlaný vydělat si nějaký ten měšec zlata copywritingem.

Ale co teprve lesk filmového plátna! Kdo by nechtěl na poličce oprašovat sošku Oscara raději než Louskáčka, že. Pojďme si tedy ukázat co vás čeká, odhodláte-li se od scénářů ke spotům na Pojišťovnu™ přesunout ke scénářům na, ehm, Pojišťovnu štěstí.

A i když se jistě najde i opačný případ scenáristů, kteří se rádi z mrtvolného svitu televize posunou do záře agentury – z článku je protentokrát vynecháme. V jejich případě bude totiž cesta obdobná jako u literátů, co se dali na copywriting, a tu si můžete klidně zopakovat sami.

1) Návod na návod na návod

Že scénář není samostatné literární dílo, určené k vychutnávání si u sklenice burgundského, všichni víme. Je to více či méně sugestivní návod k poskládání filmového tvaru – i když od návodu na sestavení skříně SMÅSTAD-RAKKESTAD se liší naštěstí nejen absencí ilustrací.

Ovšem tvorba scénáře není jen psaním návodu – ale spíše psaním návodu na návod na návod. Nejen, že scénář je podkladem ke stavbě filmu, treatment (shrnutí děje na cca 15-30 stran) je návodem ke stavbě scénáře, třístránková synopse je základem ke stavbě treatmentu a jednostránková ke stavbě třístránkové… A pak je tu ještě logline, neboli zenové umění vyjádření uměleckého díla v jedné větě. A spousta dalších pojmů, kterými se radši ani nebudeme zdržovat.

Zní to trochu fašisticky? Kde je v té byrokracii umělecká svoboda? Pokud toužíte hlavně po ní, možná není scenáristika tím správným řemeslem. Přece jen natočit byť jen průměrný český film stojí často násobně víc než postavit komunikační kampaň pro bůhvíjak velkého klienta. 

Očekávat, že vás bude kontrolovat méně lidí, že budete procházet méně schvalovacími procesy a že nebudete konstantně sprchování mikromanagementem a “papírovými” nároky (ať už institucí jako Fond kinematografie, nebo produkčních společností, kolegů atd.) by bylo naivní.

Nicméně nezoufejte – vaše praxe reklamních mágů vám může oproti studentům FAMU posloužit minimálně v tom, že budete připraveni vždy a všude “pitchovat” (prezentovat a prodávat vlastní nehotový nápad). Protože jestli je něco základem scenáristiky, je to právě nesmrtelné umění elevator pitche.

2) Jmenuji se průmysl, filmový průmysl

Jak už bylo řečeno, o peníze jde především. Paradoxně ale není svět filmu žádným volnotržním kolbištěm nezávislých géniů – naopak, je to primárně svět velkých institucí. Ať už čistě komerčních (velká filmová studia, ale to jsme spíše v Americe), polokomerčních (české produkční společnosti, které čerpají peníze z veřejných zdrojů, filmové festivaly) až po plně veřejné (školy, ministerstva, podpůrné fondy). A právě odtud pramení neuvěřitelná posedlost filmařů normami a standardizací. 

Žijete v představě, že svůj scénář usmolíte ve Wordu? Sněte dál – anebo se radši rychle probuďte a pořiďte si některý z uznávaných scenáristických softwarů. Ne že by špatné formátování textu devalvovalo uměleckou hodnotu vašich vizí – ale zcela určitě na vás prozradí, že nepatříte k “zasvěceným”. Stejně tak znalost jednotlivých fází tvůrčího procesu (viz výše), nebo náležitostí grantů, televizních procesů, pojmosloví, nebo jmen. (Trénujte si před spaním následující větičky: “Už jsi mluvil s Reitlerem?” “U fondu nám řekli, že máme zkusit výrobu spíš na debut.” “Pošli to Sedláčkovi do čétéčka!” “Polachová to schválila.” “Který ročník Berlinale Talents jsi ty?”)

To vše samozřejmě platí s větší či menší nadsázkou a liší se v “artovém” světě a světě “komerčním”, hranice jsou taktéž jiné, když jste režisérem, který si scénář píše sám – takovým “auteurům” se odpouští více formálních prohřešků a svérázností.

3) Dědek babku, babka řepu, řepa kameru

Proč to tak ale je? Především proto, že scenárista, narozdíl od literáta, jehož unikátní vizi a jazyk občas nemůže nikdo ani pochopit, natož napodobit či převzít, je zaměnitelnou součástkou ve větším soukolí. Scénáře se velmi často, opět narozdíl od jiných uměleckých děl, píšou ve dvou či třech lidech, popřípadě je jeden scenárista po druhém přepisuje – ne snad proto, že by byly nutně špatné, ale třeba proto, aby jim dodal určitý tón či vtip (jako Phoebe Waller-Bridge, které byl svěřen rewrite posledního Bonda proto, aby mu dodala víc vtipu a feminističtější úhel pohledu). V krajních případech to vede k dějovému a ideovému bordelu, jako u filmu World War Z, který postupně přepsalo asi 6 lidí (a stejně to by hit, a dokonce i celkem zajímavý film).

Právě proto, že tvorba filmu je náročný, dlouhý, stejně tak tvůrčí jako ekonomický a právní akt (smlouvy a smlouvy a smlouuuuuvyyyyyyyy), je třeba, aby v něm nic nedrhlo. Máte dobrý nápad, ale nedokážete ho rozvést? Nastoupí někdo jiný, odborník na děj, řekněme, kterého pak vystřídá další, který*á zase ovládá živé dialogy.

Svět filmu je holt stejnou měrou kooperativní i konkurenční prostředí, ve kterém prostě sami fungovat nemůžete. Občas to vede ke slušné schizofrenii – jednu chvíli s někým píšete jako nerozlučné duo, druhou chvíli se perete o týž grant či místo u seriálu. Někdo táhne řepu, někdo babku – a jiný zase kolt!

4) Na vlastní (levé) noze

Samozřejmě, proč by se měli scenáristé trápit takovými malichernostmi, když, nesmrtelnými slovy Milouše Jakeše, “miliony berou”! Nebo snad ne?

No, ani ne. Pokud vás do záře reflektorů, ehm, stolních lampiček žene představa o finančním blahobytu, zařaďte zpátečku – hodně rychle. Nejenom, že přijdete o své švarcsystémové agenturní benefity, stanete se skutečnými, větrem šlehanými OSVČ bez živnosti, které čeká nejistota, bída a věčná iluze “tenhle projekt fakt nemůže padnout”.

Ale popořadě. 

Existují tři možnosti, jak se v matičce Čechii živit scenáristikou.

Tou první je umělecký úspěch.

K němu potřebujete jméno. Buď musíte mít štěstí na opakovanou spolupráci s těmi nejlepšími, nebo se můžete pokusit vyhrát nějakou soutěž (RWE) a/nebo prošlapat si cestičku odspoda a vydupat si ze země vlastní úspěšný projekt. Popřípadě se na stará kolena přihlásit na FAMU, do Zlína, nebo do Písku. Pokud se vám to celé podaří, čeká vás i tak solidní nejistota a vrstvení spousty projektů na sebe, ale s trochou štěstí a šikovným producentem v zádech se můžete vcelku slušně živit třeba vývojem scénářů, ať už se realizují či nikoli.

Tou druhou je komerční sféra.

Budeme se opakovat, ale – musíte si udělat jméno. Jen to jméno nemusí být tak viditelné. Stačí když vás budou mít v adresáři v některé z produktivnější produkčních společnostech, nebo se chytnete přímo v televizi – u konkrétního kreativního producenta či ve staronové tvůrčí skupině. Co vás čeká? Různé věci, od úplného přicmrndávání při psaní synopsí a úprav dialogů, až po plnohodnotné autorství celých seriálů, TV shows a komerčních kinohitů. Ale jedno si zapamatujte – nesmíte odmítat. Jinak vám ten telefon přestane zvonit a vy se zase přistihnete, jak na startupjobs “náhodou” zadáváte volné pozice pro social media managery.

Třetí možnost? Jste z bohaté rodiny.

Otevřeně o tom mluvil v jednom rozhovoru kupříkladu režisér Julius Ševčík. Je už absolutně běžné, že se umělecké kariéře profesionálně věnují lidé, kteří aspoň něco málo zdědili, a tudíž se tolik nebojí o nájem. Je to smutná, ale reálná výpověď o prestiži kreativních povolání – ze kterých se stávají spíše vysokoprofilové koníčky.

Myslete na to, až se budete ušklíbat při příští stávce scenáristů v Hollywoodu – ani tam už nekvete tak výnosná pšenka jako kdysi.

5) Black tie ze sekáče a kaviár na dluh

Ironickou tečkou za prekérní situací scenáristického řemesla je, že si narozdíl od kupříkladu literatury (která stále žije z ducha abstraktního disidentství), vizuálního umění (kde si zase můžete dovolit nosit známku punku), nebo divadla (kde umíráte hlady, ale máte svůj divadelní bar) si film drží masku haute bourgeoisie. 

O penězích se tu, jako v každé slušné společnosti, moc nemluví; neustále máte s někým (neplacené) schůzky, kde utrácíte za kávu a sendviče víc, než dostanete za napsání synopse; jet na zahraniční festival znamená půjčit si na hotel a “networking” v restauracích a barech; a co teprve filmové laby, což je poměrně důležitá cesta k prestiži. Tyto dlouhatánské scenáristické workshopy, roztažené často na celý rok, se většinou konají na několika místech v Evropě, takže kromě “mastného” entry fee si připravte peníze na 4 zpáteční letenky a osvěžte základy slušného vychování, protože polovinu času strávíte na (naprosto zbytečných) večeřích a koktejlech v lepších restauracích. 

Samozřejmě, že téměř nikdo (alespoň od nás z Východu) na to nemá a čerpá různé dotace a stipendia na účast, nebo mu to platí “jeho” produkce. Jak konkrétně srkání ústřic a popíjení chateneuf-du-pap přispěje ke vzniku budoucích nových vln kinematografie nám sice není úplně jasné – ale pravda je, že iluze a lesk k umění rozpohybovaných obrázků asi odjakživa patří…

Happy End aneb Cenu za nejlepší služebnou dostává… 

Počkat. Celou dobu se tady bavíme především o fungování filmového průmyslu a náležitostech života scenáristy – ale co samotné psaní?

Tady pro vás máme dobrou zprávu na závěr. Narozdíl od kupříkladu psaní poezie se scenáristika dá do určité míry naučit. A dokonce – což platí pro málokterý umělecký obor – se dá svým způsobem naučit i z knih.

Ano, z těchto a těchto a těchto a těchto nevábně vypadajících příruček. Jak je to možné? Copak se dá COKOLI na světě naučit z americké příručky se špatným lesklým obalem?

Inu, dá i nedá. Filmová scenáristika ve své klasické podobě je do značné míry řemeslné umění precizní skládačky –  rubikovy kostky, lodi v lahvi, nebo tibetské pískové mandaly. Pozor, nebavíme se samozřejmě o umělecké hodnotě výsledného díla. Bavíme se o míře sofistikovanosti a funkčnosti vyprávění. Které je narozdíl o literárního díla zároveň více lineární (dobře, zapomeňte na Godarda) a zároveň je téměř nemožné ho lineárním zplsobem tvořit. Málokdo píše scénář od začátku do konce, tak jak ho to zrovna napadá – struktura dramatického díla, ve kterém spolu reagují postavy na mnohem omezenější ploše než v knize, a které musí držet napětí v limitovaném čase, vyžaduje pevnější tvar – tak trochu hypertext, kde jedna věc odkazuje na druhou. Nebo věž jenga.

Oklikou se tak vracíme na začátek. Coby scenáristé nejste nikdy pány výsledného uměleckého tvaru. Máte nad ním možná ještě menší kontrolu než oni nebozí autoři návodu na SMÅSTAD-RAKKESTAD. Byť se tato situace proměňuje s růstem důležitostí televizní tvorby a role showrunnerů, pokud ale za dílo stále považujeme finální audiovizuální tvar, platí, že scenárista je pouhým sluhou, či dobrým rádcem, který skrze dokonale nenápadné řemeslo a mistrně zvládnutou podprahovou manipulaci vsugeruje svou ryze osobní vizi asi 150 dalším lidem a ti ji společnými silami přetvoří v něco obrovského, strašně drahého a… hrozně krásného.

No řekněte, nestojí to za všechnu tu dřinu?

A ještě si před spaním můžete do polštáře nacvičovat řeč na budoucí České lvy.

Takže – kamera, klapka a…  Vidíme se v Hollywoodu!