Patnáct deka obsahu: AI & inflace kreativity

Vezme nám AI práci? Obava, co visí ve vzduchu. Přičemž za ono „nám“, nebo „my", si můžeme dosadit s větší či menší mírou nadsázky ledasjaké povolání. Od grafických designérů přes programátory, architektky, datové analytiky, právníky, scenáristky, novinářky, účetní, umělce až po kreativce všeho druhu. Vlastně víceméně cokoli, co lze dělat od klávesnice počítače.

Jak pravděpodobné ale něco takového je? Z množství článků na internetu by se zdálo, že velmi. (Dokonce existuje samostatná stránka, která vám ukáže, jak vysoká je pravděpodobnost zrovna u vašeho povolání.) A je to dobře, nebo špatně? Anebo je to někdy dobře a někdy špatně?

You wish, paní Müllerová!

Začněme první reakcí na zmíněnou tezi, kterou je povýšené mávnutí rukou. To se nestane! Takových předpovědí tady už bylo, paní Müllerová! Nad obdobnou odpovědí ale nezbývá než taky jenom povýšeně mávnout rukou: You wish! Šance, že se strojové učení přes své rozpačité začátky nerozvine do podoby opravdu vysoce schopného a do značné míry samostatného ná/stroje je v podstatě nulová. Už teď se to děje.

Nebo že by si s tím lidé vždycky rovnou uměli poradit, ve smyslu „Bůh na nás nesešle nic, co bychom nezvládli“? To by bylo krásné. Ale nemusíme se ani otáčet do daleké minulosti. Byli jsme snad rovnou „geneticky“ vybavení poradit si s nástrahami internetu, dezinformací, sociálních sítí? Ani ne, co?

{{cool-video}}

Opačným přístupem je radikální odpor vůči AI víceméně ve všech jejích podobách. Je těžké předvídat, kam může vést a jakou může mít podobu – většinový přístup je, že pokrok zakázat nelze, ale – ma dillo agli italiani! Co se zdálo nemyslitelné, se někdy děje. Avšak ostrůvky lokálního odporu těžko přemůžou celkové globální naladění.

Do you speak deeplish?

A navíc, člověk nemusí být rovnou zapáleným technofilem, aby uznal, že zakazovat něco šmahem, nebo se řídit jen a pouze strachem, není nejlepší řešení. Kdo z nás by se dnes obešel bez deeplu – copak si myslíte, že umím italsky, nebo jsem si na větu v předchozím odstavci najímal překladatele?

K tomu u některých z výhružných hlasů lze taky oprávněně namítnout, že tak úplně nevidíme do jejich pozadí. Opravdu někdo věří tomu, že Elon Musk dostal strach z AI – nebo by se mu víc hodil náskok pro jeho vlastní byznys?

Nejrozumnější se tak jeví určité formy regulace. Se zajímavým návrhem přišel třeba Yuval Noah Harari – který žádá, aby byl fakt, že nějakou věc stvořila AI, v podstatě „zapečen“ do ní samé jako kupříkladu vodoznak. A pak je tu také celá sféra práva, obzvláště autorského. Z určitého úhlu pohledu se totiž nástroje jako Midjourney jeví především jako autorskoprávní krádež století. Jak říká tento článek, citující z jiné žaloby, když jsme se naučili fungovat s hudebním streamingem tak, aby operoval v rámci práva a neokrádal hudebníky (byť ti si samozřejmě myslí něco jiného), proč bychom to nemohl udělat s AI?

Certified Original © 

Ale zpět blíže k otázce položené v úvodu. A rovnou optikou „našich“ povolání – médií, kreativy, reklamy, umění – jak se dnes říká, obsahu. Nahradí AI nás, contentové tvůrce všeho druhu? Abychom zase nežonglovali hlasy z obou barikád, pojďme rovnou k převažujícímu, mainstreamovému názoru – ano, ale. Ano, AI za nás bude dělat spoustu věcí, některé možná lépe. Ale budou to převážně ony tupé činnosti a na nás zbyde to kreativní z kreativy jako takové. My budeme dodávat emoce, kurátorovat uměle vytvářený obsah, kontrolovat ho. Staneme se mistry zadávání promptů a chytrého třídění.

Existuje ale i jiný pohled, řekněme disentní, který celou situaci poněkud obrací. Abychom mohli tvrdit, že stroj za nás odbude takzvanou manuální práci a na nás zůstane originalita, museli bychom většině toho, co dnes děláme, tu originalitu vůbec přiznat. Je to ale vskutku pravda?

Pojďme k jinému módnímu slovíčku. Vedle AI se dnes hodně skloňuje – tramtadadá – inflace. Trošku po freudovsku bychom mohli tvrdit, že kromě označení pro reálné ekonomické jevy, které mnohé z nás aktuálně trápí, možná to slovíčko vystihuje něco z našeho kulturního podvědomí. Fakt, že žijeme v nadprodukci obsahu, který ztrácí svou hodnotu.

Faster, harder, cheaper

Apropos, vůbec to slovo „obsah“ je dobrou ukázkou problému. Copak snad vůbec něco takového existuje? Dá se text, obraz či zvuk prodávat a konzumovat na váhu, jako čtyřicet deka loveckého salámu či gothaje? Takové uvažování, ke kterému jsme nuceni lehce zacyklenou logikou – že je třeba něčí roztříštěnou pozornost neustále krmit co nejnovějším obsahem, abychom o ni nepřišli – je právě možná jedním ze zdrojů trablů, které máme s AI. Bojíme se tedy nadprodukce AI, nebo té naší?

Je totiž otázka, zda by AI nemohlo sloužit i jako protilék na tento problém. Sáhneme-li k módní filozofii, máme tady akceleracionismus, směr, který chce přiblížit kolaps negativních trendů globalizované, liberálně-kapitalistické společnosti skrze jejich urychlení. Použít to slovo v našem kontextu je trochu nadsázka, ale přesto – už teď slouží AI především k totálnímu zahlcení. Také máte ve všech feedech přehršel naivních výkřiků (pozitivních i negativních) nad tím, co se zrovna daným uživatelům podařilo vygenerovat v ChatGPT nebo Midjourney? Zrovna dnes se jeden z mých známých – velmi talentovaný filmový režisér – rozplýval nad tím, jak naučil ChatGPT vysvětlovat funkci Bitcoinu řečí Gluma z Pána prstenů. Opravdu? A proč, proboha?

{{cool-video2}}

Mám vás, data, rád jako sůl!

Inflace –> hyperinflace –> pád –> a znovuzrození. Takový už je koloběh života, má milá Argentino! V situaci, kdy chléb stojí pár miliard, je vlastně logické se vrátit k tomu, aby stál zase dvacku. Obdobně zahlcení generovaným obsahem nemusí způsobit, že civilizace imploduje sama do sebe, protože přestane chápat rozdíl mezi skutečným a umělým papežem, ale prostě že ztratíme o obdobný typ obsahu zájem. Sůl nad zlato!

Je skutečně trochu naivní si myslet, že schopnost AI kupříkladu zfalšovat něčí hlas nebo realisticky dosadit skutečnou tvář do pornovidea způsobí, že se utopíme ve lžích. Není možné, že budeme spíše trochu ostražitější k všemožným pravdám?

Velmi zajímavé jsou v tomto kontextu myšlenky digitálního umělce Davida O’Reillyho (ono je zajímavé i jeho umění a animované filmy). Ve svém článku Infinite Art Scenario říká Reilly v podstatě totéž, jenom o budoucnosti umění – „Za prvé, tyto technologie budou nadále v držení těch největších společností. A ty jsou všechny extrémně citlivé na možná rizika. Budou záměrně udržovat možnosti vyjádření v bezpečných hranicích a tudíž bude vznikat především hromada neškodného, nevýrazného obsahu. Časem se na něj staneme alergickými a budeme bažit po čemkoli mimo cenzuru. Za druhé, cokoli vnímáme jako produkované automaticky, ztrácí pro nás hodnotu oproti věcem o kterých víme, jak byly složité. Být svědkem vystoupení automatického piána, nebo zkušeného klavíristy je dost rozdílným zážitkem, i když hudba může být klidně stejná.“

AI jsme my

Takže co si z toho všeho vzít? AI v nejbližší době rozhodně plošně nezakážeme (i když by bylo fajn skoncovat s věcmi, jako facial recognition v ulicích, jak ostatně EU plánuje), ani si to jeho tvůrci nerozmyslí, protože na ně ten či onen bude apelovat. Bezpochyby dojde k nějakým regulacím a právním úpravám, o jejichž podobě se bude živě diskutovat.

Ale mezitím můžeme využívat nezáměrné dopady našeho nového pomocníka. Můžeme se pokusit dívat se na AI trochu jako do zrcadla, katalyzačního zrcadla, které ukazuje, co už dávno děláme a jak. Pokud žijeme v nadprodukci zbytečného obsahu, AI tuto věc jasně ukáže, jen co pomine nadšení z Glumů, papežů a šestiprstých ručiček. Pokud žijeme ve společnosti, která generuje zbytečnou práci, aby ji následně automatizovala a vzniklých pracovních míst se zbavovala – AI to ukáže.

Jako vždy. Nemáme žádný problém s AI. Máme (potenciální) problém sami se sebou. Pregnantně to vyjadřuje neúnavná kritička společnosti Naomi Klein v eseji s názvem „AI nehalucinuje – ale její tvůrci ano.“ Můžete s ní nesouhlasit, ale úhel pohledu, který stáčí od AI samotné na to, kdo, proč a jak stojí za ní stojí, bude brzy zásadní. Protože AI, stejně jako společnost a veškerý její „obsah“ i „forma“, nejsou věci, které rostou na stromě, ale které z těch pomyslných stromů vyrábíme my sami.